Od Peti Plimlové
v Mníšku dne 1. 7. 2025

Milá {{osloveni}},  

chci Ti napsat pár vět o tom, o čem se moc nemluví - o vyhoření. Prošla jsem si jím hned dvakrát - nejdřív v práci, poté i jako čerstvá maminka.

Nevím, v jaké fázi života se právě nacházíš. Možná se snažíš být dobrou mámou, partnerkou nebo kolegyní. A možná to všechno zvládáš,  ale někde hluboko v Tobě je únava, která se nedá dospat.

Moc dobře to znám...

Kdysi mě hnala kupředu touha po tom, mít dobrý život. Být úspěšná. Být přijímaná taková, jaká jsem. Měla jsem v sobě program "musím dělat rodičům radost", ale v té době jsem si jej neuvědomovala.

Pracovala jsem v marketingu jak nejlépe jsem uměla, do toho školila veřejnost. Zanedlouho se ze mě stala manažerka a já měla obrovskou radost, že jsem to konečně "někam dotáhla". 

Jenže mi bylo pouhých 25 let a najednou jsem neřešila jen sebe, ale i problémy celého týmu. Firma procházela krizí a já jsem přicházela domů úplně prázdná.

Večer jsem buď koukala na seriály nebo doslova zírala do zdi. Žádná radost. Jen prázdno. A pak mě z ničeho nic v noci odvezla záchranka s tlakem 200/100...

To bylo moje první vyhoření. A ani jsem netušila, že nebude poslední.

Když se mi narodil syn, věřila jsem, že mateřství mi dá smysl. A dalo! Jenže zároveň mi nastavilo zrcadlo.

Snažila jsem se dělat všechno “správně”. Kojila, nosila, byla kontaktní maminka, co dávala synovi plnou pozornost. A přesto přišly chvíle, kdy jsem byla na dně. Nevěděla jsem, proč mě neposlouchá. Proč jsem tak vyčerpaná. Co dělám špatně.

A přestože jsem hledala rady a odpovědi, žádná knížka ani kurz mi nepomohly cítit se líp. A pak přišlo druhé vyhoření - jednoho dne jsem se v kuchyni složila na zem.

Nade mnou bublala polívka, z druhé strany syn volal mamííííí mamíííí a já si říkala - takhle má vypadat to nejšťastnější období života s malými dětmi?

Dnes už vím, že vyhoření je volání duše, které křičí:

„Zastav se. Zastav se a začni konečně vnímat sama sebe.“

Když jsem objevila Dovychovat, začala jsem chápat, že nestačí být “hodná máma, která na své děti nekřičí”. Že když chci být oporou pro své děti, musím se nejdřív naučit být oporou sama sobě.

Díky této cestě jsem se postupně vrátila k sobě. Začala jsem znovu cítit radost. Objevila jsem sílu ve své jemnosti. A když se mi narodila dcera, už jsem věděla, jak si to mateřství skutečně užít.

Dnes provázím ženy, které jsou možná tam, kde jsem byla já. Unavené. Ztracené. Toužící po změně. Ale nevědí, kde začít.

Učím ženy, jak opět objevit svou vnitřní sílu a radost. Jak nastavovat zdravé hranice a pečovat o sebe bez pocitu viny.

A inspirovat je v tom, že i to nejtemnější období může být začátkem něčeho nádherného - i když jim to v tu chvíli přijde jako největší nesmysl. (Věř mi, taky bych to tenkrát někomu omlátila o hlavu.) Ale dnes vím, že právě tam to začalo.

Společně s Oli Studničkovou Šípkovou jsme vytvořily úžasný prožitkový program o nevyhoření, který jsme nazvaly Jak nevyhořet. 

Jsme ženy dvou generací a přitom máme tolik společného. Obě jsme si prošly vyhořením a našly v něm skrytý dar. Moc rády Ti v programu ukážeme, jak najít opět cestu k tomu, začít se cítit lépe.

Vytváříme prostředí plné soucitu, sdílení a zkušeností, kde se ženy cítí v bezpečí a mohou se tak vrátit  samy k sobě. 

Přeji Ti, ať Ti každá radostná chvíle dodá jiskru a každý náročný okamžik je zkušeností, která Tě posílí. 

S láskou, pochopením a hlubokým respektem k Tvé osobní cestě

Peťa Plimlová
za Dovychovat