Když pracuji s rodinami a pomáhám jim s jejich trápeními, setkávám se nejčastěji se čtyřmi druhy výchovného působení na děti. Lépe řečeno, setkávám se se třemi a ke čtvrtému se jim snažím pomáhat.

Zkuste následujícímu textu věnovat svůj čas a pozornost a zamyslet se nad tím, kam byste zařadili sami sebe. Pokusím se to popsat na příbězích:

Pracoval jsem s rodinou, která byla nešťastná ze své 12leté dcerky. Měla velmi nízké sebevědomí, měla strach před písemkami, před zkoušením apod. Když jsem s rodiči začal pracovat, postupně jsme odkrývali, že jsou velmi kritičtí. V jejich snaze své dceři pomoci se zaměřovali na vypichování jejích chyb a drobných selhání.

Dcerka měla strach ze svých výsledků, měla strach projevit svůj názor, měla strach, že udělá chybu. Cítila pocity nepřijetí a její hodnota byla závislá na hodnocení druhých.

Rodiny, které mají tendenci působit tímto směrem, se vyznačují především tím, že mají snahu vychovat poslušné dítě a je zde silný rozdíl mezi pozicí rodiče (nad-řízeného) a dítěte (pod-řízeného).

U dětí se pak vyskytují časté pocity strachu, nízká sebehodnota, tendence k závislostnímu chování, u chlapců se nízké sebevědomí může projevovat i snahou „machrovat” na slabší spolužáky, šikanovat okolí apod. Dítě může mít v dospělosti celou řadu osobních i zdravotních problémů plynoucích z pocitu vlastní nedostatečnosti. 

Vzpomínám si na maminku, která řešila, že má velmi neprůbojného syna. Nechtěl se učit na kole, nechtěl zkusit nový sport, nechtěl se zapojovat do věcí, které neznal. Po pár setkáních jsme přišli na to, že je maminka extrémně zaměřená na ochranu svého dítěte. Jak ve věcech fyzického rázu: „Pozor ať nespadneš, pozor ať se neumažeš, pozor ať si nevypíchneš oko, pozor ať…”

Zároveň však byla extrémně úzkostná i na věci psychického rázu: „Neplakej miláčku, do bude dobré... Neboj se… Nekřič, nic se neděje…”  Maminka chtěla syna ochránit před vším. Před pádem, před bolestí, před pláčem a když se jejímu synovi něco náhodou stalo, okamžitě měla obrovské výčitky ze svého selhání.

Rodiče, kteří se snaží za každou cenu ochránit své dítě, neumožňují dětem prožít bolest. Získat zkušenost a poučit se z vlastních chyb. Ochranářští rodiče nenaučí své dítě převzít zodpovědnost a pomalu své dítě „dusí”. 

Děti vychovávané v obdobném prostředí mají opět tendenci k nízkému pocitu sebehodnoty, mají hodně strachu, mohou mít častější pocity apatie, rezignace. Mohou mít problémy s novými kolektivy, novými zkušenostmi. 

Oslovili mě jednou rodiče, kteří už nevěděli, kam dál. Jejich syna mi do telefonu popsali jako satana, který se zrodil proto, aby je zničil. Byl vzteklý, měl časté záchvaty prudkých emocí, které navíc trvaly i ¾ hodiny. U ničeho dlouho nevydržel, nebyl schopen respektovat pravidla, fyzicky druhé napadal.

Postupně jsme se dopracovali k tomu, že se rodiče snažili dělat všechno jinak než jejich rodiče, kteří je od malička do všeho nutili a byli velmi direktivní. Proto se snažili vycházet svému synovi ve všem vstříc, vymetat mu cestičku, neoponovat, přizpůsobit vše tomu, co chce jejich syn.

Bohužel se dostali do takového bodu, jaký popisuje ve své knize Malý tyran Jiřina Prekopová. Dítě nemá absolutně žádný respekt k dospělým, nedokáže kompenzovat svou frustraci, potřebuje, aby vše bylo podle něj, a když to tak není, má extrémně silné výbuchy vzteku. 

Děti, jejichž rodiče je nechají o všem rozhodovat a přizpůsobí se vždy dětem, mohou mít velké problémy se svými emocemi. Mohou mít tendence diktovat všem svou vůli a tu si vynucovat silou nebo emocemi. Mohou mít tendence velké manipulace s druhými s cílem dosáhnout svého. Mohou mít problémy s přizpůsobením se nějakému řádu, ať jde o sport, školu či zájmový kroužek.  

Rodiče, kteří k dětem přistupují tímto způsobem, mě neoslovují, protože nemají důvod. Jsou to rodiče, kteří se vzdělávají, čtou knihy o přístupu k dětem, absolvují kurzy a snaží se přijít na kloub tomu, jak přistupovat k dětem, aby měly zodpovědnost, dokázaly vnímat své emoce, dokázaly se svobodně vyjádřit a zároveň vnímat potřeby druhých.

Tito rodiče se snaží porozumět emocím svých dětí a zároveň umějí s dětmi komunikovat tak, že děti naopak porozumí jim. Dokážou laskavě komunikovat o věcech, které se jim nelíbí, jdou dětem příkladem, vnímají rozdíly mezi chlapci a holčičkami. Jsou oporou pro své děti a zároveň jim postupně předávají zodpovědnost za věci, které už jsou schopny děti zvládnout. 

Děti vyrůstají v tomto prostředí pak dokážou pojmenovat své potřeby i emoce a dokážou s nimi pracovat. Jsou vnímavé k potřebám druhých lidí, ale zároveň nemají strach říct svůj vlastní postoj a dokážou o něm vést dialog. Tyto děti mají své přirozené sebevědomí, rády se učí od svých vzorů a dokážou se koncentrovat na své vize a sny. Umí navazovat vztahy a zdravě v nich fungovat. 

Nic není černobílé. Snažil jsem se rozdělit hlavní přístupy rodičů, se kterými se setkávám, ale rád bych zde zdůraznil, že každý je originál a každý má kombinaci jednotlivých přístupů. Proto bych byl rád, kdybyste se nad každým stylem zamysleli a pokusili se upřímně vyhodnotit, ve kterém stylu a v jakým situacích „frčíte”. A pokud cítíte, že rodičovství pomocí laskavé důslednosti je vám vzdálené, sledujte nás, protože vám v našem projektu Dovychovat ukážeme, jak na to…