Srovnáváte malé děti?
„Podívej se, jak Kačenka hezky kreslí… Jak to, že to neumíš jako Verunka, ta už to dávno zvládá. Proč máš trojku, když má Lucinka jedničku?” Vzpomínáte si na podobné věty? Zažili jste je také?
Řada rodičů, trenérů, učitelů i prarodičů má tendenci srovnávat děti mezi sebou. Pozastavili jste se někdy nad tím, co takové srovnávání může v dětech vytvořit? Zkusili jste vnímat, co se v dítěti v tu chvíli odehrává, když je srovnáváno s někým jiným? Co takové dítě (ale i dospělý) prožívá, když vidí, že rodiče uznávají někoho jiného více, než jeho?
Sebehodnota
Malé dítě je se sebou přirozeně spokojené. Když se učí chodit, zvládne udělat i sto chyb po sobě a vůbec si neříká, že je nějak špatné, neschopné, hloupé či opožděné. Dítěti je jedno, že Maruška už chodí a Honzík běhá, ono je spokojené se svým vlastním tempem. Jenže dospělí s tím mnohdy spokojení nejsou…
A zatímco roční dítě má svou SEBEHODNOTU naprosto v pořádku a nemá nejmenší potřebu se s kýmkoli srovnávat, mnozí rodiče už v tomto věku začínají vytvářet podhoubí pro budoucí problémy s přijetím sebe sama. Dítě totiž slyší maminku říkat: „Ten můj Ondra ještě nechodí, já nevím, jestli není opožděný… Ta moje Rozárka je asi pozadu… Můj Vašík ještě vůbec neleze, nevím, jestli je v pořádku…” Těmito drobnými pochybnostmi to začíná. I když maličké dítě nerozumí slovům, vnímá, že je s ním maminka (tatínek, babička…) nespokojená.
Jak vytvoří rodiče nízké sebevědomí u dětí?
Čím je ale dítě starší, rozvíjí se mu abstraktní myšlení a samozřejmě i možnosti být v něčem lepší či horší než někdo jiný. A zatímco jemu jeho vlastní tempo vyhovuje, rodiče/prarodiče začínají vyvíjet svůj tlak. „Měl by ses víc snažit, Honzík už to umí. Podívej se na Kačenku, jak si hezky uklízí…”
V okamžiku, kdy začneme dítěti říkat, že je nějaký jiný jedinec v něčem lepší, začínáme ho znejisťovat, začíná si spojovat svoji hodnotu s nějakým výsledkem či výkonem. Chceme dítě motivovat k akci a vůbec si neuvědomujeme, že se svými výroky můžeme podepsat na jeho nízkém sebevědomí na dlouhé roky dopředu.
Dítě totiž cítí, že má pro vás jiné dítě větší hodnotu, než ono samo. Pokud totiž řekneme: „Podívej se na Aničku, jak hezky zpívá,“ dítě si informaci překládá: „Maminka má radši Aničku, protože hezky zpívá.“ Dítě cítí nejistotu, ohrožení, ztrátu pevné půdy pod nohama a vytvoří se v něm napětí, které se může projevit všemožnými způsoby. Může začít na sebe upozorňovat, ubližovat dítěti, se kterým je srovnáváno. Může se v dané činnosti zablokovat a odmítat ji dělat. Může rezignovat anebo může zvýšit motivaci danou věc zkoušet. Bohužel, primární motiv už není naučit se danou činnost, ale zalíbit se vlastním rodičům, což je schéma, které do života přináší obrovskou porci napětí. Děláme pak totiž věci proto, abychom se zavděčili druhým…
Doufám, že vám zamyšlení k tématu srovnávání otevřelo oči a dáte si na to v budoucnu pozor. Nesrovnávejte děti nikdy, protože ony mají svoji hodnotu i přesto, že jsou třeba slabší v tělocviku, ve vaření, úklidu nebo ve čtení. Pořád ale mají svou hodnotu, protože každý člověk je v něčem originální a nemůžeme srovnávat jeden originál s jiným originálem.
Milan Studnička - psycholog, autor Metody laskavé důslednosti™. Spoluautor knihy "Každá bolest má svou příčinu" a autor knihy "Pohodové rodičovství".