Ve své praxi se setkávám s lidmi, kteří jsou velmi laskaví, ale mají problém se svou nedůsledností. Také se setkávám s lidmi, kteří dokážou být důslední jak k sobě, tak i k druhým, ale ti naopak bývají často nelaskaví. Napadá vás, co by se mohlo všechno v životě změnit, kdybyste dokázali být laskaví a zároveň i důslední? Proč má řada rodičů problémy se svými dětmi?

Řada problémů ve výchově dětí pramení z nerovnováhy v přístupu rodičů. Když jsou rodiče příliš laskaví, slouží dítěti, dítě nemá žádnou zodpovědnost a může téměř cokoli, nastává často problém, se kterým se pak na mě rodiče obracejí. Vybavuji si případ rodičů, kteří byli nešťastní ze svého 14letého syna. Syn nemusel nic. Neměl žádný sport, žádný koníček, žádnou „povinnost“. Škola ho nebavila, prolézal s odřenýma ušima. Nebyl schopen si nachystat svačinu, připravit jakékoli jídlo, zapnout myčku…

Rodiče kolem něj skákali jako kolem prince a měli strach mu cokoli říct, aby se ho nijak nedotkli. A chlapec se k nim choval jako ke dvěma posluhovačům. Než přišly viditelné výsledky, trvalo to téměř rok a půl. Rodiče museli hodně zesílit, uvědomit si svou roli a také to, jak obrovsky synovi jejich přístup ubližuje s ohledem na jeho život v dospělosti. 

Dalším častým problémem, který naopak řeším, je přílišná důslednost až přísnost jednoho z rodičů. Pracoval jsem s 15letou dívkou, která měla častý výskyt neurotických poruch – trpěla obrovskými úzkostmi před písemkami ve škole, měla časté bolesti hlavy, nemohla spát. Na to se následně nabalily ještě problémy s jídlem a nechybělo dlouho, aby skončila na dětské psychiatrii. 

Rodiče mě oslovili doslova „za pět minut 12“. Během našich rozhovorů se dívka začala svěřovat s tím, čeho všeho se bojí, a jak už asi tušíte, na prvním místě byli rodiče. Bála se udělat jakoukoli chybu, bála se mít špatnou známku, bála se udělat chybu během sportu – rodiče byli totiž extrémně kritičtí a zaměření na výkon. Dívka neměla sebevědomí, byla velmi upjatá a vystrašená z jakéhokoli náznaku kritického hodnocení. Dokonce se mi přiznala, že na začátku bála i toho, jestli ji nebudu hodnotit i já. 

Naštěstí i tito rodiče pochopili, že duševní stav jejich dcerky se velmi silně odvíjí od jejich přístupu a pokud chtějí, aby se dcerka uklidnila, budou muset i oni udělat velké změny. 

Obě rodiny se začaly učit přistupovat k dětem podle Metody laskavé důslednosti. V praxi to vypadalo tak, že první rodina musela zvládnout to, aby začali být k synovi důslední a stát si na tom, na čem se společně dohodli. Druhá rodina naopak musela zvládnout přechod k naprosto jinému způsobu komunikace, než byli zvyklí. Místo povelů se učili popisovat své potřeby. Místo kritiky zaměřené na vypíchnutí chyb začali komunikovat o možnostech ke zlepšení. Ale hlavně začali pracovat na celkovém zjemnění přístupu ke své dceři. 

V obou rodinách šlo o běh na velmi dlouhou trať, protože zbavit se starých vzorců chování není vůbec jednoduché. A obě rodiny si na své cestě velmi pochvalovali náš Klub dovychovaných rodičů, kde nacházeli návody i doporučení, jak konkrétně své návyky měnit.   

Aby si člověk udržel svůj klid i životní nadhled, je potřeba vést sám sebe k celkovému zklidnění a uvědomění si základního principu komunikace vycházející z taoismu: „MĚKKÉ ROZBIJE TVRDÉ, nikdy to není naopak." Takže když na druhého křičím, jsem nazlobený, protivný, vyčítám atd., druhá strana se brání, nevnímá, oponuje nebo bojuje... Jednoduše řečeno, čím více křičím, tím méně mě druhá strana slyší.

Naopak pokud jsem v komunikaci „měkký“ – tedy laskavý, druhá strana vnímá a má šanci naslouchat. Čili jedna z hlavních součástí této metody spočívá ve změně komunikačních návyků. 

Druhá část této metody spočívá v tom, že by měl člověk dělat smysluplné věci a v těch být důsledný. Pokud se pro něco rozhodnu, dodržím to. Pokud někomu dám své slovo, dodržím to. Pokud se s někým dohodnu, dodržím to… Pokud dodržuji to, co říkám, děti i dospělí mi mohou důvěřovat. Zároveň roste i má sebe-důvěra. Protože důvěřuji tomu, že dodržím to, co řeknu.