Proč chlapci zlobí?
Často slyším vyprávět rodiče o tom, jak jejich děti “zlobí”. Já se jim snažím naopak ukázat, že dítě vždy „zlobí“ až důsledkem nějaké nerovnováhy. Dítě potřebuje pozornost, pocit bezpečí, fyzický kontakt, radostné prostředí plné podnětů.
Pokud nejsou tyto potřeby naplněny, dostává se jeho mysl do napětí. Když k tomu ještě přidáte rodinné konflikty, hádky, nepohodu, komunikaci prostřednictvím povelů, zákazů, výčitek, zažívá dítě velké pocity bezmoci.
Jak se bezmoc projevuje?
Protože, bezmoc je stav vnitřní nerovnováhy, snaží se dítě získat vnitřní rovnováhu zpět. Buď tím, že se nechá zlomit, podrobí se vůli dospělých a stává se poslušným a nevnímavým k vlastním potřebám, což se může velmi negativně projevit v dospělosti na celé řadě psychických i zdravotních komplikací, nebo začne vytvářet situace, kdy posiluje svou moc tím, že dostává do bezmoci své rodiče. Optikou rodičů řečeno – začíná “zlobit”.
Umění vysvětlit
Zkusím popsat jednoduchý příklad, který často řeším se svými klientkami. Chlapeček si chce s maminkou hrát, ale maminka vaří, anebo potřebuje dělat nějakou činnost, která je pro ni aktuálně důležitá. Chlapeček cítí velké napětí, protože on má svou silnou potřebu, jenže maminka jeho potřebu nevnímá anebo neumí komunikovat svou vlastní potřebu tak, aby jí chlapec porozuměl – což bývá právě ta nejčastější chyba!
Nemusím totiž své dítě uspokojit hned. Musím to jen umět vysvětlit tak, aby se dítě necítilo odmítnuto, místo laskavé odpovědi maminky, dítě velmi často slyší věty typu: „Teď nemám čas. Musím vařit. Musím uklízet. Musím žehlit. Musím udělat něco do práce. Teď si povídám s tatínkem. Musím nakojit sestřičku. Musím...” Dítě cítí místo přívalu pozornosti silné odmítnutí, což je velká nerovnováha
Potřebuje jenom pozornost
Aby chlapec pomyslnou rovnováhu získal zpět, buďto se rozpláče a přitáhne tím maminčinu pozornost, anebo na sebe začne upozorňovat tím, že začne „zlobit“. Dětská genialita se nyní rozběhne na plné obrátky. Začne dělat věci, které ví, že maminku vytočí.
Takže pokud chlapeček ví, že je maminka citlivá třeba na svou knihovničku, tak půjde ke knihovně, bude koukat na maminku a začne dělat naschvály. Vytahovat knihy z regálu, házet je na zem… Pokud maminka nebude reagovat, přidá na intenzitě, aby připoutal její pozornost. Unavená maminka zareaguje: „Nesahej na ty knížky, nebo uvidíš!“ On bude koukat, možná se bude poťouchle smát, a hodí na zem druhou knížku.
Výčitky? Moc?
No a to už většinou rodiče nevydrží, vlítnou na své dítě, dají mu na zadek, nebo ho okřiknou nebo ho někam zavřou... Variant řešení rodičů v emocích může být nepřeberné množství. Každopádně výsledku bylo dosaženo.
Chlapec sice pláče, ale získal pozornost své maminky, a zároveň už necítí frustraci sám. Nyní jsou v tom oba. Maminka je naštvaná, a podle míry svého křiku narůstající i výčitky, které zpětně má. Chlapec vnímá svou moc nad situací, protože dokázal ovlivnit naše emoce.
Principy rovnováhy a frustrace
Řada maminek zažívá obrovskou frustraci, když jim jejich synové dělají velké naschvály a není pro ně vůbec snadné bez podpory muže malé chlapce ukočírovat. Pokud je v rodině silný muž, na něj si malé dítě tolik nedovolí.
Své klienty učím vnímat tento princip rovnováhy, nezlobit se na své děti, když na sebe upozorňují, když dělají naschvály a zlobí. V drtivé většině případů tím jen poukazují na svou vlastní frustraci, plynoucí z nedostatku laskavé pozornosti a plné přítomnosti. Když má dítě pozornost, má radost a nemá tendenci vytáčet svoje okolí. Naopak má v „popisu práce” být hodné k tomu, kdo se k němu chová hezky.
Porozumění principu
„Zlobení” dětí je zpětná vazba pro nás, dospělé a poselstvím mého zamyšlení mělo být především porozumění principu, který vede všechny děti k tomu, že na sebe upozorňují nepříliš vhodným chováním. Máme krásnou možnost s tím pracovat. Zaprvé změnit svůj přístup k dítěti a dát mu pozornost, kterou bytostně potřebuje, a zároveň se naučit laskavě komunikovat, abyste uměli dítěti pojmenovat vaše aktuální přání a postoje. Takže neberme dítě jako nějaké zlobivé stvoření, protože dítě vždy reaguje na situaci, kterou mu vytvoříme.
Milan Studnička - psycholog, autor Metody laskavé důslednosti™. Spoluautor knihy "Každá bolest má svou příčinu" a autor knihy "Pohodové rodičovství".