V čem ubližují dětem povely?

vzdor

Mnozí rodiče dělají v komunikaci s dětmi obrovské množství chyb, aniž by si častokrát uvědomovali, jaké dopady mohou mít tyto chyby na život jejich dětí v dospělosti. V následujícím textu se zaměříme na POVELY, což je fenomén vyskytující se v téměř každé rodině, se kterou jsem pracoval:

„Najez se…“

„Ukliď to…“

„Schovej to…“

„Svlíkni se…“

„Odnes to…“

„Vezmi si rukavice…“

„Vytáhni to nádobí z myčky…“

Proč nedávat povely?

Možná se slyšíte. Zkuste se zamyslet, kolik povelů, pokynů a rozkazů dáte v průběhu jediného dne. Zaposlouchejte se do toho, co vám padá z úst, a vnímejte, že každým povelem, rozkazem či příkazem berete dítěti zodpovědnost za jeho život.

Přestane vnímat smysluplnost věcí a činností, které by mělo dělat. Berete mu možnost vnímat rodinu, vaše potřeby i potřeby druhých, protože v momentě, kdy dáváte povely, přebíráte zodpovědnost a dítě jen pasivně přijímá s větším či menším odporem. Povel můžeme dát v situacích, kdy hrozí bezprostřední ohrožení života. Kdyby dítě stálo ve vozovce, a proti němu jelo auto, můžeme zakřičet, upozornit, nařídit, popadnout ho… zkrátka udělat cokoli, abychom jej ochránili.

Při ohrožení života není čas na dialog

Pokud by syn namířil luk na svého sourozence, není prostor pro diskuzi. Těžko s ním budu diskutovat, jestli je vhodné vystřelit po vlastním bráchovi. Reaguji rychle, důrazně a jasně: „Polož ten luk! Dej ten luk dolů!“ při jakémkoli nebezpečí musím zakročit a jednat. Pokud se ale jedná o věci týkající se školy, domácnosti, úklidu, oblékání, hygieny atd., není důvod cokoli přikazovat.

Zdravé dítě se příkazu vzepře. Ať už uvnitř sebe znechucením a odporem nebo otevřeným nesouhlasem, bojem, vztekem, pláčem. A i když dítě danou věc udělá, probíhá v něm velký boj. Kde je totiž příkaz či povel, tam není zájem ani radost. Povel nepřináší nic tvůrčího, svěžího, smysluplného. Jenže dítě je naprogramováno k vykonávání smysluplných věcí – pokud s ním umíme komunikovat.

Chodili ke mně mladí rodiče, kteří měli čtyřletého chlapečka, s nímž si maminka nevěděla rady. Byl k ní úplně netečný, vůbec ji neposlouchal, často se v její přítomnosti rozčiloval a vztekal. Se svým tátou fungoval bez větších problémů. Když jsem se jich ptal, v čem se liší jejich přístup, ani jeden to nedokázal popsat. Dal jsem jim tedy domácí úkol, aby vzájemně sledovali, kolik dají synovi povelů, když jsou s ním, a zaměří se na dny, kdy jsou doma oba dva. Maminka měla za víkend 165 povelů a tatínek 0.

Když jsme to pak společně rozebírali, jen v sobotu ráno tatínek mamince napočítal přes 40 povelů. „Sundej si pyžamo. No tak, sundej si ho! Sundej si i ty kalhoty! Vezmi si tyto trenýrky. Tyto jsem říkala! Máš to naruby, převrať si to! Ježíš, co to děláš? Tady to polož! běž si vyčistit zuby a pak přijď do kuchyně! Říkala jsem, běž si vyčistit zuby! Neslyšel jsi?“ Tatínek mamince nahrál jedno sobotní ráno a pak jsme si ho společně přehráli. Učil jsem pak následně maminku, jak se svým synem komunikovat bez povelů.

Dá se vydržet 300 tisíc povelů bez újmy?

Pokud dítě dostává obdobnou smršť povelů, přestává nás vnímat. Maminka v našem příběhu zvládla 80 povelů za den. To je necelých 30 tisíc povelů za rok a okolo 300 tisíc povelů do puberty. Už rozumíte, proč jsou mnohé děti v pubertě tak netečné, nevnímavé a v konstantním odporu? Pokud tlačíme, dítě se postupně uzavře, ztratíme jeho důvěru a odmítne s námi komunikovat.

Jaký je přesah do dospělosti?

Při práci s dospělými lidmi zjišťuji, že řada z nich nemá ani v dospělosti zdravé sebevědomí. Neumějí se rozhodnout, nechtějí převzít zodpovědnost, mají strach udělat v životě nějaký dílčí krok. Když potom rozebíráme jejich životní příběhy, zjistíme, že měli často velmi direktivní rodiče, kteří dokázali napáchat velké škody na jejich sebevědomí kvůli častým příkazům, zákazům, povelům a ponižování.

Milan Studnička - psycholog, autor Metody laskavé důslednosti™. Spoluautor knihy "Každá bolest má svou příčinu" a autor knihy "Pohodové rodičovství".