V čem ubližují dětem povely?

Mnozí rodiče dělají v komunikaci s dětmi obrovské množství chyb, aniž by si častokrát uvědomovali, jaké dopady mohou mít tyto chyby na život jejich dětí v dospělosti. V následujícím textu se zaměříme na POVELY, což je fenomén vyskytující se v téměř každé rodině, se kterou jsem pracoval:

„Najez se…“

„Ukliď to…“

„Schovej to…“

„Svlíkni se…“

„Odnes to…“

„Vezmi si rukavice…“

„Vytáhni to nádobí z myčky…“

Možná se slyšíte. Zkuste se zamyslet, kolik povelů, pokynů a rozkazů dáte v průběhu jediného dne. Zaposlouchejte se do toho, co vám padá z úst, a vnímejte, že každým povelem, rozkazem či příkazem berete dítěti zodpovědnost za jeho život.

Přestane vnímat smysluplnost věcí a činností, které by mělo dělat. Berete mu možnost vnímat rodinu, vaše potřeby i potřeby druhých, protože v momentě, kdy dáváte povely, přebíráte zodpovědnost a dítě jen pasivně přijímá s větším či menším odporem. Povel můžeme dát v situacích, kdy hrozí bezprostřední ohrožení života. Kdyby dítě stálo ve vozovce, a proti němu jelo auto, můžeme zakřičet, upozornit, nařídit, popadnout ho… zkrátka udělat cokoli, abychom jej ochránili.

Pokud by syn namířil luk na svého sourozence, není prostor pro diskuzi. Těžko s ním budu diskutovat, jestli je vhodné vystřelit po vlastním bráchovi. Reaguji rychle, důrazně a jasně: „Polož ten luk! Dej ten luk dolů!“ při jakémkoli nebezpečí musím zakročit a jednat. Pokud se ale jedná o věci týkající se školy, domácnosti, úklidu, oblékání, hygieny atd., není důvod cokoli přikazovat.

Zdravé dítě se příkazu vzepře. Ať už uvnitř sebe znechucením a odporem nebo otevřeným nesouhlasem, bojem, vztekem, pláčem. A i když dítě danou věc udělá, probíhá v něm velký boj. Kde je totiž příkaz či povel, tam není zájem ani radost. Povel nepřináší nic tvůrčího, svěžího, smysluplného. Jenže dítě je naprogramováno k vykonávání smysluplných věcí – pokud s ním umíme komunikovat.

Chodili ke mně mladí rodiče, kteří měli čtyřletého chlapečka, s nímž si maminka nevěděla rady. Byl k ní úplně netečný, vůbec ji neposlouchal, často se v její přítomnosti rozčiloval a vztekal. Se svým tátou fungoval bez větších problémů. Když jsem se jich ptal, v čem se liší jejich přístup, ani jeden to nedokázal popsat. Dal jsem jim tedy domácí úkol, aby vzájemně sledovali, kolik dají synovi povelů, když jsou s ním, a zaměří se na dny, kdy jsou doma oba dva. Maminka měla za víkend 165 povelů a tatínek 0.

Když jsme to pak společně rozebírali, jen v sobotu ráno tatínek mamince napočítal přes 40 povelů. „Sundej si pyžamo. No tak, sundej si ho! Sundej si i ty kalhoty! Vezmi si tyto trenýrky. Tyto jsem říkala! Máš to naruby, převrať si to! Ježíš, co to děláš? Tady to polož! běž si vyčistit zuby a pak přijď do kuchyně! Říkala jsem, běž si vyčistit zuby! Neslyšel jsi?“ Tatínek mamince nahrál jedno sobotní ráno a pak jsme si ho společně přehráli. Učil jsem pak následně maminku, jak se svým synem komunikovat bez povelů.

Pokud dítě dostává obdobnou smršť povelů, přestává nás vnímat. Maminka v našem příběhu zvládla 80 povelů za den. To je necelých 30 tisíc povelů za rok a okolo 300 tisíc povelů do puberty. Už rozumíte, proč jsou mnohé děti v pubertě tak netečné, nevnímavé a v konstantním odporu? Pokud tlačíme, dítě se postupně uzavře, ztratíme jeho důvěru a odmítne s námi komunikovat.

Při práci s dospělými lidmi zjišťuji, že řada z nich nemá ani v dospělosti zdravé sebevědomí. Neumějí se rozhodnout, nechtějí převzít zodpovědnost, mají strach udělat v životě nějaký dílčí krok. Když potom rozebíráme jejich životní příběhy, zjistíme, že měli často velmi direktivní rodiče, kteří dokázali napáchat velké škody na jejich sebevědomí kvůli častým příkazům, zákazům, povelům a ponižování.