Mít čas nebo nemít čas?

Čas nám už nikdo nevrátí a já sama za svoji nevědomost zaplatila zbytečně 6 lety života, říkejme tomu zkušenost.

Když jsem odešla od bývalého manžela, obrovsky se mi ulevilo. Cítila jsem, jako kdyby ze mě někdo sundal namočenou chlupatou deku. Byla jsem samý úsměv, bylo mi mnohem lépe, protože soubor toho, co jsem vykonávala, sice zůstalo, ale nikdo mě alespoň stále nepeskoval.

Avšak stála jsem na začátku a byla jsem nešťastná, nešťastná z toho, že jsem utahaná ze života, že nezvládám být „nafukovací“ měla jsem rozplánovanou každou minutu svého života a snažila se čas využívat efektivně. Pracovat na 8,5 hodiny, podávat výkony v práci, letět s dětmi na kroužky, plánovat víkendy, zábavu, dobře a zdravě vařit, když děti usnuly jít si zaběhat. Kolotoč povinností, které každá maminka jistě zná.

Mé dvě holčičky měly mezi sebou často konflikty, za víkend denně třeba 6 – 8 konfliktů a já působila v roli soudce. Neustále jsem se snažila o spravedlnost, i když ta občas nešla najít, nevěděla jsem jak k tomu přistupovat. Holčičky se často také vztekaly, neuklízely po sobě a já to po nich po večerech doháněla s omluvou, že jsou přece malé… Trpěla jsem pocity viny, že jsem si pro sebe vybral špatného partnera a tím pádem se má chyba přenesla i na ty dvě malé štěstíčka. Často jsem z toho byla smutná…

Seminář jako první světlo do života

Když jsem měla pocit, že jsem se stabilizovala, zjistila jsem, že mnoho věcí zůstalo pod povrchem. Na živém semináři Stress management/rovnováha těla a mysli jsem se dozvěděla o principech výchovy a najednou mě začalo všechno zapadat. Bylo to, jako by mě někdo sundal šátek z očí a já konečně prozřela. V té době mě do života přišel můj partner a já jsem měla pocit, že najednou žiju a ne, že jen přežívám.

Absolvovala jsem kurz Jak vychovat chlapečka, jak vychovat holčičku a všechny vědomosti jsme se snažili se svým partnerem přivést hned do praxe. Překvapilo mě, že jsem neuměla „správně“ chválit. Líbilo se mi vymýšlet, jak holčičkám říci, co se mi líbí, aniž bych jim brala vnitřní motivaci dále pomáhat. Trénovali jsme s partnerem nadhled při konfliktech, učila jsem se především od něj, protože na rozdíl ode mě mu to šlo jaksi přirozeně. Postupně se toto stávalo každodenní součástí našeho každodenního života.

Nemá smysl o problémech jen mluvit, abychom se posunuli, je nutné je řešit

Největší třešničkou na našem životním dortu bylo řešení konfliktů. Kurzu Naučte se zvládat konflikty jsem zhlédla i s našimi holčičkami (8 a 5 let) a vytvořily jsme si do obýváku osnovu, které se držíme, když se něco děje. Nutno říct, že nám ubylo asi 80 % konfliktů. Pokud holčičky přijdou, že se hádají, naše první otázka je: „Zeptala ses sestřičky, proč to udělala? Co ji k tomu vedlo?“ Nutno podotknout, že mám ohromnou podporu od mého partnera, který když se něco děje, dokáže holčičkám dát hranice svým mužským přístupem. Prostě na ně zavrčí, nepřeji si, aby ses chovala takhle ke své mamince. Starší holčička mechanismus řešení konfliktů naučila ve škole své kamarádky. Z řad rodičů vznikl požadavek, abychom jim tuto metodu společně předvedly.

Strach jako brzda radosti

Pro mě osobně byl nejvíc přínosný kurz Jak se zbavit strachů. Konečně jsem dostala do rukou nástroj, jak na své strachy. Než jsem absolvovala kurz, tak jsem si říkala, to zase nebude téma tak úplně pro mě, já mám „jen“ pár strachů. Avšak jakmile jsem dala vše na papír, bylo mi jasné, jak má hlava je zarostlá balastem. Hloubka všeho mi postupně docházela každým napsaným písmenkem. V konečné fázi jsem popsala přes 50 stránek, to už by vydalo na menší knížku. Postupně jsme to vše s partnerem pročítali, co vše jsem napsala a zbavovala jsem se těch otěží minulosti. Silným zážitkem byla technika dvou židlí, která opravdu pomáhá. Dnes už jakmile cítím, že třeba nemůžu v noci spát, protože mám nějaký nedořešený problém, stačí se posadit a vyříkat si to sama se sebou.

Klub jako kotva v mém životě

V klubu dovychovaných rodičů v podstatě mám všechny nástroje k tomu, abych svůj život dokázala směřovat. Ať už jsou to další kurzy na to, jak si splnit své sny; najít radost; naučit se říkat, co se mi nelíbí nebo kurzy z fyzioterapie. Myslím, že kdybych se na všechny ty kurzy podívala před 10 lety, mohla bych významně změnit svůj život a nemusela procházet tím vším, čím jsem si díky své nevědomosti prošla. Proto bych ráda svoji zkušenost předávala dále, má to obrovský smysl. Nikdy jsem se nesetkala s tak komplexním přístupem jako v Dovychovat a musím říct, že jsem prostudovala mnohé. Také jsem si napřed myslela, že nemám čas na to vše to studovat, protože jsem maminka samoživitelka. Uvědomila jsem si, že žiju teď a tady a pokud něco nezměním, nebude se dařit nejen mě, ale i mým blízkým a to hlavně mým holčičkám. Proto jsem ten čas po večerech našla, psala si poznámky, dodnes si vše píšu.

Nyní prožívám své nejšťastnější období, díky mému partnerovi a jeho podpoře, i přes to, že v životě čelíme mnoha velkým problémům. Pomalu docházím do bodu, kdy mě mnoho zážitků, které by pro mě byly dříve infarktové, tolik nerozladí. Ke stoickému klidu jsem se ještě nedopracovala, ale každým krokem ve svém životě, každou překonanou překážkou jsem k té čisté mysli blíž a blíž.

Pokud jste dočetli můj příběh až sem, chci jen říct, že pokud opravdu člověk chce a věnuje řešení čas, tak to řešení najde. Život utíká, čas plyne, nikdy nevíme, jak dlouho tu budeme, tak proč ho trávit v něčem, co nám nevyhovuje?

Monika Černá
Jsem maminka dvou holčiček (5 a 8 let). Ve volném čase se také starám o členy Klubu dovychovaných rodičů a propagaci projektu Dovychovat. Svým příběhem se snažím pomoci ženám a maminkám, aby zažívaly ve svém životě daleko více radosti než doteď.
Komentáře