Nemám čas

Co vše se může odrážet v těchto slovech?

Když si vzpomenu sama na sebe, tak to byl převážně útěk, od řešení problémů, nespokojenosti a také velký nedostatek energie. Jakési neustále obhajování své nároční situace. Stále zůstat v oběti, bylo pohodlnější, než sebrat sílu a minimálně se začít zajímat o to, co nebo kdo mi může pomoct. Pomoct, pohnout se z místa, vykročit z komfortní zóny. Ovšem slovo komfort nebo komfortní mi navozuje úplně jiný stav duše či těla, než ten, kdy je člověk ovládán obrovskou únavou a strachem pohnout se z místa.

Podívám li se zpět, tak i tento stav, byl pro mne jedinou jistotou, obhájit si své, postěžovat si kamarádkám a stále se do tohoto rozpoložení vracet. K řešení bylo spoustu záležitostí. Jak pohnout s fitkem, které se jako Titanic hnalo ke dnu, jak pohnout sama se sebou, abych si uměla odpočinout a dát tak více energie svým dětem, jak se naučit komunikovat, abych si uměla říct o pomoc… Na pozadí však stále zůstávala věta: NEMÁM ČAS.

Jste ochotní se zastavit?

Tady mohu chvilku zůstat u příkladu právě fitka, kde jsem si skutečně sáhla na dno (viz. blog Můj příběh). Protože vzniklo v 90 letech, hned po mém světovém vítězství, bylo zpočátku velmi úspěšné a mé lekce praskaly ve švech. Bohužel to nestačilo, bylo potřeba, aby byly zaplněné všechny lekce. No a já místo toho, abych hledala nějaké řešení, jak fitko naplnit, vedla jsem co nejvíce lekcí a prakticky jsem se fyzicky, ale hlavně psychicky téměř oddělala. Prostě sáhla jsem potom nejjednodušším řešení a vymlouvala se sama sobě, že nic jiného není možné. A stále si říkala, že NEMÁM ČAS na to, abychom vymysleli jiné řešení.

Když si to tak vezmu, nebyla jsem ochotna se zastavit, udělat si čas na to, abych něco změnila nebo si prostě nechala pomoct. A vlastně jsem opět u toho, asi u mne nejfrektovanějšího slova, energie. Ono dát si volno a něco změnit, vyžaduje dostatek energie a vlastně i odvahy.

Ruku na srdce: Jste v životě spokojení?

Také jsem často, než abych sebrala sílu se zastavit a rozhlédnout, s čím mohu pohnout, zvolila to, co bylo pro mne jednodušší. Když jsem se přestěhovala do domku, tak jsem měla vždy perfektně uklizeno. Místo abych se zastavila a přemýšlela nad tím, co změnit, ať se můžu cítit lépe; místo abych se zastavila a věnovala svůj čas dětem, já uklízela a uklízela. A proč vám to píši? Protože jsem nebyla schopna nejdřív sednout k důležitým věcem a s něčím pohnout. Musím se přiznat, že jsem v tom byla dlouho, řekla bych donedávna. K tomu přidám hodiny a hodiny na golfu… Pak jsem si vše velmi vyčítala a neustále se točila v kruhu s výmluvou, že nemám čas. Cokoliv jiného, než řešení problémů, které mi neuvěřitelně braly energii, mělo přednost.

Ovšem pravda je, že jsem vlastně ani nedokázala v té době identifikovat, co mne nejvíce trápí. Další fakt byl ten, že jsem si vše úspěšně obhajovala a tudíž vůbec nehledala příčiny své životní nespokojenosti. V této zacyklenosti můžeme klidně jet i nadále a stále hledat ty krátkodobé úniky a řešení. A při této příležitosti si vždy vzpomenu na větu, která mi často koluje v hlavě „přitahujeme si do života často cyklicky to, co potřebujeme vyřešit, čím si také potřebujeme projít“.

Můžou to být každodenní pramínky starostí až po větší záležitosti, které nás skutečně čas od času dohoní a my je buď odsouváme (s obhajobou, že nemáme čas) a nebo nás jednou dokáží zastavit natolik, že se jim začneme věnovat. 

Nebo… tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne… a já měla vlastně štěstí,že se ucho utrhlo 🙂 a začala jsem si všímat postupně toho, co mne opakovaně dohání a po krůčcích vše začala řešit. Ale to už je jiný příběh…

Olinka Šípková
Pomáhám ženám rozhýbat duši i tělo...
Komentáře