Doma nemusí být nepohoda

Jak jdou dny a roky, často si na to zvykneme.

Zvykneme si na to, že normou je domácí dusno, nepřítomnost pohodové energie, velká únava. Prostě nemáme kde brát a zvykneme si. Máme naštěstí hodně útěků. Ke sportu, kamarádce, na kafíčko, do práce, za výkonem, samy od sebe.

Pak nás něco zastaví a my se máme šanci podívat na náš život z větší dálky. On si běží dál a my stojíme pozorujeme ho. To přece musím udělat příště jinak! Odpočineme si, chvilku jsme někde jinde, ono to půjde, budu dělat to a to…

A opět do toho naskočíme a ejhle, je to za chvíli zpět ve starých kolejích.

A takto se to může v cyklech opakovat. Tam někde v hloubce nás to stále ovládá, a když tomu nenastavíme hranice a nedokážeme to ovládnout, frčíme v tom dál.

Jenže ona nemusí být nepohoda! Máme volbu…

Když jsem jednou byla u maminky své neteřinky, která je od narození smrtelně nemocná a stěžovala jsem si, řekla mi: „Ty máš přece možnost volby, my s Karolínkou už ne…” To pro mě bylo jako bomba! Vždy si na to vzpomenu, když zase sklouznu do nastavení si stěžovat a být spíš obětí. Ano, mám volbu něco změnit, tam hluboko u sebe.

Přece nechci, aby doma bylo normou, že je nepohoda! Nechci, aby to bylo normální.

I vy máte život ve svých rukou

A tak jsem využila své volby – že mám svůj život ve svých rukách! A pomalu jsem se před pár lety začala vracet sama k sobě. Nejvíce tedy v období posledních několika měsíců, kdy jsem se kvůli těžké nemoci opravdu zastavila a zjistila, že jsem si v průběhu několika desetiletí vytvořila jinou identitu, která s tou holkou uvnitř nemá moc společného. Podmínky mi tvořilo nízké sebevědomí, zažité heslo „poslušná holčička” a také velký strach ze selhání.

A tak jsem si vypěstovala umělou identitu úspěšné ženy, pro kterou byla denní potravou spousta práce, velký výkon, pokud možno perfektní zevnějšek a tím pádem neustálá sebekontrola. A ono to vše odešlo. A najednou jsem tady obnažená bez berliček, jako ta malá Olinka, když utekla na cestě domů ze školy a vrátila se až večer. To byl výprask, a já jen chtěla, aby si mě někdo všiml a pohladil mě.

Je skoro neuvěřitelné, jak jsem se dostala až ke svému dětství – kde všude mohou být kořeny naší nespokojenosti. Pravda, v práci se s lidmi k jejich dětství dostávám v podstatě vždy na začátku našich setkávání. Tam je ta hloubka, ve které se mnoho skrývá.

I tam můžeme s něčím pohnout a… nemusí být přece doma nepohoda! Ráda bych vás pozvala do skupinky Už nechci být vyřízená máma, kde spolu s mým manželem psychologem Milanem Studničkou otevíráme minikurz zdarma. Budeme mluvit o tom, jak na to, aby se vám vrátila energie nejen vám, ale také ve vztazích a při výchově dětí. Přihlásit se můžete zde.

Komentáře