Příběh nejen o rozvodu, ale především o cestě k sobě sama

Můj příběh není jen o rozvodu Olgy Šípkové. Je především o cestě k sobě sama. A ke krásnému manželství s Milanem Studničkou.

Rozvod. Mnoho let to bylo pro mě sprosté slovo, nepřijatelná záležitost. Když se otevíralo ve společnosti slovo rozvod, bylo vždy jen slyšet, jak všichni trpí, zejména děti.

Vyrostla jsem pod taktovkou přísné společenské morálky. I když byl můj tatínek velkou osobností nejen proto, že byl známý z rekreačního sportu a byl jedním z nejlepších učitelů na fakultě tělesné výchovy a sportu, já ho viděla jako muže, který se spíš bál vystrčit někde růžky.

Strach mě držel mezi úzkými mantinely

Šla jsem přesně po jeho šlépějích. Vystrčit růžky jsem si moc nedovolila, strach mě stále udržoval mezi úzkými mantinely. Strach byl totiž můj velký společník. Psala jsem o tom již několikrát. Stále vidím tu ustrašenou holku, jen ať se nikdo na mě nezlobí, ať nikoho nezklamu. A v tom jsem frčela dál celá léta. A tak mě válcoval svět médií, autorit a všech, co po mně něco chtěli.

Byla jsem slavná a úspěšná a se mnou i lidé okolo mě a fitka, na kterých zářilo mé jméno. Zároveň ale spoustu času i nespokojená a mnohdy nešťastná.

Když se ohlédnu, silně vnímám, jak jsem byla ovlivněna výchovou tatínka a zároveň působením své maminky, která na rozdíl od taťky uměla velmi důrazně říct, co se jí nelíbí. Jenže to byl vždy můj problém.

Když jsem komunikovala v manželství, bylo to jen hodně málo, měla jsem ze svého manžela strach. Byl to velmi podobný příběh jako s mou maminkou. Svou přísností si uměla okolo sebe udělat klid, jako můj bývalý muž. A ačkoliv jsem se jednou za čas odhodlala říct, co se mi nelíbí, často to končilo mými slzami a jeho silnými argumenty.

Hledala jsem lásku a přijetí

Vlastně jsem stále hledala lásku u přijetí. Přijetí mě takové, jaká jsem. Když se na mě někde usmál muž a byl ke mně laskavý, rozklepala se mi kolena. Připadala jsem si, že nejsem normální a vlastně jsem to ve svém životě stále někde hledala.

Ve své podstatě mi velmi pomohlo mé poslání lektorky skupinových lekcí. Ženy mě měly a mají rády, snažím se pro ně udělat to nejlepší, od obyčejné lekce cvičení až po týdenní zájezd u moře. Jejich láska a má oblíbenost v kolektivu mi vlastně také velmi pomohly. Pomohly, abych neuschla. To jsem říkávala svému muži. Ale přitom jsem věděla, že to jiné nebude. Moc dobře jsem znala jeho příběh a omlouvala jsem jeho chování, vskutku se neměl kde naučit chovat se jinak. 

Až mě to zcela doběhlo. Má nespokojenost byla čím dál větší, větší byly i výčitky, že mě „pálí dobré bydlo”, větší byly útěky za prací, za sportem, za potleskem, za všemi těmito mými láskami, ale ty útěky byly i od dětí. A tak jsem si uvědomila, že musím začít něco se sebou dělat.

Uvědomila jsem si, že musím začít u sebe

Jednoduše začít u sebe. Poznala jsem projekt Dovychovat a nejdřív ze všeho začala pracovat se strachem. Abych uměla říct, co se mi skutečně nelíbí, abych ve finále udělala změnu. Po půl roce práce na sobě jsem předstoupila před bývalého manžela a oznámila mu, že už s ním nechci žít, že potřebuji svou svobodu. Věděla jsem, že už nechci lhát jemu ani sama sobě. Že už si nechci ubližovat a skrze sebe nechci ubližovat i svým dětem.

Toto byly velké momenty, které mě motivovaly k tomu, abych zesílila a vzala svůj život do svých rukou a více si věřila. Po delší době jsem zjistila, že se už opravdu neumím vrátit do svého původního života, navíc jsem poznala svého současného manžela a rozhodla jsem se pro rozvod.

Ze začátku to byly velmi silné věty, které mi podbízelo mé staré já: „Nemůžeš se přece rozvést, co tvé děti?”

Rozvod = mít život ve svých rukou

Nyní už mohu mluvit zpětně a s nadhledem. Co mi rozvod přinesl nejvíce, byl právě ještě otevřenější a důvěrnější vztah se svými dětmi. Uvědomila jsem si, že jsem v životě chtěla dělat spoustu věcí jinak včetně přístupu k dětem, ale tak strašně dlouho jsem neměla vyřešenou samu sebe. Vnímám, že jsem ztrácela kontakt sama se sebou a co v mém jádru skutečně je, jsem potlačovala. Ano, hodně to pramení z nedůvěry sama v sebe. I to je velká kapitola z mého života, na které musím stále pracovat.

A víte, co jsem si velmi silně uvědomila, když jsem udělala první krok k rozvodu? Že mám svůj život ve svých rukou, že mám to štěstí. A že bylo tolik snadné si stěžovat, hledat jiné cesty, zalézat do oběti. Jenže jsem se vždy probudila do toho samého života, kde jsem svou nenáladou a ztrátou energie trápila své okolí, zejména děti.

V roce 2020 jsem se rozvedla a za rok na to, po 5letém vztahu, vdala za svého současného muže Milana Studničku. Vím, že potřebuji lásku, oporu a porozumění. Ve svém životě jsem vše získala. Také mám možnost už od začátku říkat, co se mi nelíbí, nejsem odmítána, jsem k tomu vyzývána. Snažím se dětem vrátit vše, co jsem jim nemohla v minulosti dát. Hlavně svou lásku, přítomnost a zájem.

Jsem na cestě a není každý den zalitý sluncem. Slovo „kdyby“ by mělo vymizet ze slovníku, a přesto KDYBYCH mohla vrátit čas, tak bych se tehdy pídila po cestách, po možnostech, jak začít u sebe a věnovala bych se více svým dětem, než lidem v tělocvičně. Dokázala si prosadit to, co jsem tehdy chtěla a toužila po tom. Po velké rodině, po roli maminky a ženy, která umí doma vytvářet pohodu a zázemí. Protože to je to, co vnímám jako své velké naplnění a poslání.

Pracuji se ženami jako koučka a lektorka

Mateřství může být náročné životní období. Nejste v tom sama. Pracuji s mnoha ženami, které toho mají na svých bedrech až příliš. Miluji koučink, který dokáže člověka rozhýbat a začít věci skutečně měnit. Protože v tom koloběhu práce a péče o děti jde lehce zapomenout sama na sebe. Pokud byste i vy rády vzali život do svých rukou, připravila jsem pro vás webinář zdarma z názvem Už nechci být vyřízená máma.

Vaše Oli Studničková Šípková