Proč já pořád musím být ta silná

“A zase já musím vše zařídit…já musím být ta silná.“
Kolikrát už ti tahle věta zazněla v hlavě někde mezi uklízením kuchyně, vařením a uspáváním?

Možná ji neříkáš nahlas, ale uvnitř tebe lítá pořád. Protože když to neuděláš ty, tak kdo?

Neustále ve střehu

Když se připravujete na výlet – chystáš vše ty.
Když jedno dítě křičí, že mu druhé vzalo hračku – jdeš to řešit ty.
Když je třeba vymyslet, jaké kroužky kdo bude mít a jak se kam dostat – zařizuješ to ty. 

A mezi tím přemýšlíš, co je doma potřeba dokoupit, jestli má mladší náhradní tričko do školky a kdy by se mohl konečně najít čas na tu preventivní prohlídku, kterou už měsíc odkládáš.

Do toho práce, e-maily, domácnost. A ty se nemůžeš zbavit pocitu, že tohle přece máš zvládat v klidu, nadhledu, s úsměvem. A tak se snažíš… tak moc se snažíš. 

Jenže uvnitř tebe už to tak klidné není. Jsi unavená, už ani nevíš, kdy sis naposledy vypila kafe v klidu a mezi těmi všemi povinnostmi už ani nevíš, co tě baví nebo co jsou tvé koníčky.

Nemám na sebe čas. 

Kolikrát už sis tohle řekla? Ráno vstaneš a den se rozběhne jako vlak, který nejde zastavit. Než stihneš popadnout dech, je večer. 

A občas máš chuť od všeho utéct. Neboj, nejsi v tom sama. Na sítích to sice může vypadat jako idylka, ale realita? 

Většina žen by dala cokoliv, jen aby byly chvíli samy. Bez těch věčných otázek, bez rozhodování, bez starostí. Milují své děti, milují svou rodinu, neznamená to, že nejsou dobré mámy!!! Jen je toho na ně moc. 

Ale zároveň…kdyby ses na chvíli zastavila, kdo by to zařídil?

Když chlap „zapomene“

Když se snažíš předat část zodpovědnosti partnerovi, nemusí to hned jít tak, jak by sis přála. Zapomene. Nebo to udělá jinak. A ty si v duchu řekneš: “Příště to radši udělám rovnou sama.”

A tím se celý kolotoč znovu rozjede. Zase všechno držíš ty. Zase to musíš zvládnout. Zase se tváříš, že to je v pohodě, ale přitom tě to pomalu vyčerpává. A jsi zpátky v programu “já musím být ta silná”. Tak jak z toho ven?

Tohle nežiješ jen ty

Podobný příběh jsem si zažila i já sama – proto o tom píšu, protože jsem dokázala v sobě tento program zrušit. A znám jej od tolika žen, že bych z těch příběhů mohla napsat knihu. Každá je trochu jiná, ale všechny si nesou pocit:
“Já to musím zvládnout, protože když to neudělám já, tak to celé spadne.”

A možná to kdysi byla nutnost. Možná jsi vyrůstala v prostředí, kde ses naučila, že kdo se nepostará, toho nikdo nezachrání. Možná jsi byla tolikát odmítnutá, že ani nevíš, jaké to je, když ti někdo nabídne pomoc. 

Nebo ses jako malá holčička dívala na svou mámu, která taky všechno zvládala a nikdy si nestěžovala. A tak sis ten program v sobě prostě jen nechala běžet dál. Protože ti kdysi pomáhal přežít. Díky tomuto programu jsi v životě zvládla spoustu věcí. 

Jenže teď? Teď ti už nepomáhá. Jsi unavená, vyčerpaná, nevíš co jsou tvé koníčky a máš už všeho plné zuby. 

Cesta ven je snazší, než to vypadá

Cesta z toho nezačíná tím, že se rozhodneš „nebýt už ta silná“. Ale tím, že si to vůbec dovolíš vidět. Bez viny, bez výčitek.

✅ Ano, mám v sobě ten program „musím být ta silná“.
✅ Ano, jsem unavená a už mi to nepomáhá.
✅ Ano, chci to změnit.

A pokud ti to rozhodné “ano” nejde přes srdce, zkus ho nahradit “to se mě může týkat”. Nemusíš hned všechno bořit a měnit. Nemusíš hned mít plán, jak to udělat jinak. Stačí si to jen připustit. A začít to ve svém životě vnímat. 

Protože v momentě, kdy ten program uvidíš, přestává nad tebou mít takovou moc. A ty s ním postupně můžeš konečně něco začít dělat.

Být silná není špatné. Však se podívej, co vše se ti podařilo! Ale být silná pořád, bez odpočinku, bez opory – to není síla, to je přežití. 

Ta největší odvaha není vydržet. Ale zastavit se. 

Dovolit si říct: „Už nechci pořád všechno zvládat.“
Protože to není slabost.
To je návrat k sobě.
K ženě, která vnímá samu sebe a skutečně žije tady a teď.  🌷

Peti Plimlová