Když mlčení bolí: Jak potlačené emoce vedou k vyhoření

Kolikrát jsme v sobě něco dusily tak dlouho, až z nás emoce vyletěly v podobě křiku nebo slz?

Vzpomínám si na svou dcerku. Často se bála autorit, hlavně žen, které uměly říct svůj názor bez obalu. S nástupem puberty jsem ji učila, že je v pořádku ozvat se a nepotlačovat své emoce. Vždy mi ale říkala: „Mami, bojím se, že se na mě paní učitelka rozzlobí.“

Znáte to? Já to měla stejně. Dusno jsem nesnášela, konfliktům jsem se vyhýbala. A tak jsem mlčela. Vydržela. Neozvala se. Až když už to nešlo jinak, vybuchla jsem. Někdy vztekem, častěji slzami.

Co mi pomohlo a předala jsem to i své dceři bylo uvědomění:

👉 Když se v klidu vymezím, nikoho nezraňuji. Jen informuji.

Tohle vědomí mě drží i dnes, kdy se v hlavě často ozývá ten známý hlas:

„Nevytvářej dusno. Nezklam nikoho. Buď hodná holka. Neříkej to, co když se ten druhý urazí?“

Vzorce, které si neseme

Žila jsem v tom dlouho. Až zpětně jsem pochopila, že je to jen hluboce zakořeněný vzorec z dětství.

„Nemluv. Seď v koutě. Ať nikoho nenaštveš.“

A tak jsem mlčela. Ale tělo a duše to dřív nebo později nedaly. Začala jsem se ozývat. Jenže… často až v emocích. Nebyla jsem ukřičená, ale uplakaná. Emoce byly jediná energie, která mi pomohla překonat strach říct nahlas, co mi vadí.

Strach mluvit vede k únavě duše

Dlouho jsem nevěděla, že právě potlačování emocí, je přímou cestou k vyhoření.

Když v sobě držíme smutek, vztek, strach nebo zklamání, tělo musí vydávat obrovské množství energie, aby tyto emoce udrželo pod pokličkou.

Navenek se usmíváme. Uvnitř se napětí hromadí. A když se konečně ozveme, okolí to nechápe. Proč tolik emocí? Proč až teď?

Ztrácíme kontakt samy se sebou

Když dlouho neříkáme, co cítíme, ztrácíme kontakt se sebou, se svými emocemi. Nejprve přestaneme mluvit nahlas. Pak přestaneme slyšet i svůj vnitřní hlas. A jednoho dne už nevíme, proč jsme tak unavené a nešťastné.

Emoce jsou motor a informace

Někdy jsou to právě emoce, které nám dodají poslední energii, abychom něco řekly. Ale když komunikujeme až v emocích, často už nejde o klidný rozhovor, jde o přetlak, který bolí nás i druhé.

A pak přijde další vlna emocí, pocit viny, nepochopení, odmítnutí… A sebevědomí klesne zas o kousek níž.

Proč ženy často neříkají, co cítí?

👉Bojí se odmítnutí. („Nechci být za citlivku.“)

👉Nesou si syndrom hodné holky.

👉Vyrůstaly ve vzorci „mlčet je bezpečnější“.

👉Mají zkušenost, že když to řekly napřímo, bylo hůř.

Co mně osobně pomohlo, abych se naučila komunikovat včas a bez emocí?

👉 Říkat věci dřív, než dojde na slzy.

👉 Věřit, že klidné vymezení není sobectví – je to péče o sebe.

👉 Učím se, že emoce nejsou slabost – ale varovná kontrolka.

Pokud i ty tušíš, že jsi na sebe dlouho zapomínala, můžeš začít jemně. Třeba tím, že se ozveš. Sobě. A pak i druhým. Nevíš, jak do toho? Můžeš začít naším prožitkovým programem Jak nevyhořet, kde ženy jako ty nachází ztracenou sílu, radost a cestu zpátky k sobě.

S láskou

Oli