Mám pocit, že si lásku a radost musím zasloužit! Tuto větu slýchávám v různých podobách snad při každém setkání se ženami, které se na mě s důvěrou obrací. A já si pak vždy silně uvědomuji, že na tom často nebývám jinak. Takže bych ráda využila příležitosti a napsala pár vět na téma sebeláska pod heslem: „nikdy nevíš, komu tím pomůžeš” – podepsán Milan Studnička. 🙂

Kde se to v nás bere, že dokážeme dojít tak daleko a neumíme odpočívat, neumíme si dopřát radost třeba jen tak, aniž bychom si to samy před sebou musely zasloužit. Píši na konci tvrdé y, mám tuto zkušenost zejména se ženami. Vnímám, že muži si umí stále hrát až do dospělosti a vlastně jim to často závidím.

Prázdná nádoba z dětství…

Vidím, že se my ženy velmi brzy chopíme zodpovědnosti v mnoha oblastech života. Zejména v situacích, kdy vidíme, že záležitosti stojí na místě a měly by se pohnout. Jsme aktivní, snažíme se mnohé zařizovat, řídit chod rodiny, dotahovat… Co si budeme povídat, je toho pak až příliš a to už je jen malý krůček k přetížení, vyhoření…

Velmi často se setkávám s tím, že jsme si už v dětství lásku musely tzv. zasloužit. Leckdy jsem poslouchala příběhy žen, které jako malé holky vyrůstaly pod taktovkou přísné výchovy nebo doma zažily hádky a nepohodu a snažily se odmalička harmonizovat prostředí. Sama to přirovnávám k prázdné nádobě z dětství, kterou v dospělosti neumíme naplnit. Vnitřní prostor, který nebyl naplněn láskou. 

Jak se sebeláska odráží ve vztazích

Co vše vnímám pod pojmem sebeláska? Vážit si sama sebe, umět se vymezit, nemít strach říct, co se mi nelíbí, umět se za sebe postavit a koneckonců si i dopřát radost, odpočinek, sebevzdělání…

Z praxe bohužel vím, jak se nám to v průběhu života hodně odráží ve vztazích a v pracovním i domácím prostředí. Mnohdy rozumíme tomu, co je podceňování, sebekritika a nějakým způsobem tomu pořád čelíme. Neumíme se za sebe postavit a ve vztahu si necháme mnohé líbit. Dál tedy do sebe zapadají kolečka. My nabízíme to, co popisuji a ta druhá strana (ať už je to partner, nadřízený, známá) jen využívá možnosti a doplňuje mozaiku nerovnováhy.

Možná to také znáte… Z různých důvodů se v životě zastavíme, zpomalíme a vlastně zjišťujeme, že ta naše nepostradatelnost nebo také snaha „mít vše pod kontrolou” už je nám vlastní, vyžadujeme ji a chybí nám. Stává se to naší hodnotou a často také protihodnotou k tomu udělat něco pro sebe. Kolikrát dokážeme podpořit ty druhé, ale samy sebe ne…

A s ohledem na to, jak máme rády harmonii a vše hotovo 🙂 se na vše vrháme samy. Naše hodnota roste, roste příval práce, povinností a my se dostáváme do vlaku, který pak těžko zastaví. Ztrácíme energii a radost. Odsuzujeme samy sebe, když není hotovo, natož abychom se zastavily, pochválily a dopřály něco radostného samy sobě.

A pak už jen slyším: „Jsem jako křeček na kolotoči v kleci.”

Vidím, jak má  zodpovědnost velmi blízko k tlaku na výkon a někde hlouběji ještě k nízkému sebevědomí. 

Vím, o čem píši, na podzim jsem se totálně zastavila, bohužel zbývalo málo a už bych si nestěžovala na nedostatek odpočinku. A tak je toto období pro mě vlastně skvělým studijním materiálem a příležitostí přijmout sama sebe, mít se ráda a to volno, které přišlo s tím, že už nemohu tolik řádit v tělocvičně, prostě věnovat sama sobě a odpočinku. Nevyčítat si, že den nic nedělám. Přemýšlet o tom, co mi dělá v životě radost a dopřát si to bez toho, abych před tím musela složit vagon uhlí. Vnímat svou hodnotu, i když žádné hodnoty negeneruji. Mít se ráda bez toho všeho, co ze mě dělalo tu Šípkovou.

Co můžete udělat teď hned?

Prvním krokem, kterým můžete udělat pro sebe, je přihlásit se do našeho Minikurzu metody laskavé důslednosti zDARma, který startuje 8. června. Bude vás čekat několik vysílání, na kterých vás bude provázet spolu s mým manželem psychologem Milanem Studničkou.

Komentáře