Proč je pro ženy tak náročné nastavovat si hranice?

Možná to znáš…

Večer konečně děti usnou, domácnost je uklizená, práce hotová a ty si po dlouhém dni sedneš na gauč. Jen na chvíli. Jen si odpočinout.

Ale místo klidu přijde zvláštní neklid.

Hlavou ti běží:
„Neměla bych ještě něco udělat?“
„Nezapomněla jsem na něco?“
„Zítra má starší kroužek, mladší besídku…“

A po pár minutách zase vstaneš.

Ještě douklidíš kuchyň, odpovíš na pár zpráv a pak unavená na chvíli skončíš u seriálu nebo instagramu.

Protože odpočívat je pro mnoho žen mnohem těžší, než se na první pohled zdá.

Spousta z nás totiž vyrostla v přesvědčení, že správná žena všechno zvládne.
Postará se.
Neobtěžuje.
Nestěžuje si.
A hlavně si poradí sama.

Jenže právě tady často začíná problém s hranicemi.

Protože žena, která se celý život učila být tou „hodnou“, často vůbec neví, kde její hranice začínají a kde končí.

Neumí si říct o pomoc.
Má pocit viny, když odpočívá.
Automaticky říká ano, i když uvnitř cítí ne.
A postupně se sama sobě vzdaluje.

Velmi často jsou to právě ty nejsilnější ženy, které nesou úplně všechno samy… až jednoho dne zjistí, že už nemají z čeho brát.

Kde se to v nás vzalo?

Kde se v nás bere to, že když zavolá šéf a potřebuje práci přesčas, automaticky odpovíme:
„Ano, jasně.“

Kde se v nás bere ten pocit viny pokaždé, když si sedneme na gauč a chceme chvíli odpočívat?

Kde se v nás bere to, že když má přijít návštěva, okamžitě začneme uklízet, leštit, rovnat a připravovat všechno tak, aby bylo dokonalé?

Často jsou to programy, které jsme si přinesly z dětství.

Možná jsme viděly maminku, která celý den běhala od rána do večera. Prala, uklízela, vařila, vytírala podlahu, luxovala… a téměř nikdy si neodpočinula. A vedle toho tatínka, který si po práci sedl na gauč a díval se na televizi.

A někde uvnitř nás vznikl tichý program:
„Já to musím zvládnout sama.“

To, v čem vyrůstáme, je pro nás normální. Je to náš etalon vztahů, fungování i hodnoty sebe sama. Naši nejbližší jsou naše vzory – ať už pozitivní nebo negativní („nikdy nebudu jako máma“).

A my se naučíme jak vlastně v tomto světě fungovat, abychom byly „úspěšné“, „uznávané“, „schopné“. Jsme hodné a poslušné holčičky.

A pak je nám třicet, čtyřicet, padesát… a najednou zjišťujeme, že jsme pořád ty hodné holčičky.

Ty, které poslouchají.
Ty, které všechno zvládnou.
Ty, které mají problém odpočívat.
Ty, které raději všechno udělají samy, než aby si řekly o pomoc.
Ty, které se zlobí na partnera, že nepomohl s myčkou — ale samy si o pomoc vlastně nikdy doopravdy neřekly.

A proč?

Protože uvnitř nás je pořád ta malá holčička, která touží po přijetí. Po pochvale. Po objetí. Po tom, aby ji někdo viděl a řekl:
„Jsi úžasná taková, jaká jsi.“

Jenže pak jednoho dne přijde ráno, kdy už nemáme sílu vstát.

Nebo večer, kdy si lehneme do postele a nemůžeme usnout.

Jedeme pořád dál.
Děti.
Práce.
Domácnost.
Povinnosti.
Výkon.

A znovu.
A znovu.
A znovu.

Až se jednoho dne úplně vyčerpáme.

A protože kolem sebe vidíme unavené rodiče všude, máme pocit, že je to normální.

Začneme hledat pomoc:
vitamíny,
hořčík,
homeopatika,
somatická cvičení…

Jenže uvnitř je pořád stejné prázdno.

Protože to, co nám nikdo do té doby neřekl, je…že v životě by měla být RADOST.

A tak jsem si i já kdysi uvědomila, že ze mě vyrostla úspěšná žena… ale radost? On fakt někdo v sobě dokáže vnímat delší dobu radost?

A protože už pár let jdu po své cestě za radostí, dnes bych své mladší verzi řekla:

„Peťulko… nemusíš všechno zvládnout sama.“

Je v pořádku říct si o pomoc.

Vím, že je to pro tebe těžké. Protože jsi jako malá často cítila odmítnutí. Naučila ses být silná. Naučila ses všechno zvládnout sama.

Ale my ženy nejsme stvořené k tomu, abychom všechno nesly samy.

Jsme vztahové bytosti.
Potřebujeme podporu.
Blízkost.
Sdílení.

A víš co?
To, že si řekneš o pomoc, neznamená slabost.

Naopak.

Možná právě v tom je ta skutečná síla.

A pokud nechceš, aby tvoje dcera jednou zažívala stejnou bolest… nauč ji nejen zodpovědnosti, ale i odpočinku.

Ukaž jí, že je v pořádku si po obědě lehnout na gauč.
Že nemusíme být pořád produktivní.
Že můžeme číst knížky, hrát deskovky a jen tak být.

Ukaž jí, že její hodnota nespočívá ve výkonu.

Že je dost už jen tím, že je.

Nastavování hranic je obrovské téma.

Ale ve své podstatě je o jedné důležité věci:

Znát svoji hodnotu.

Vědět, kde končím já a kde začínají druzí.
Vědět, co je pro mě v pořádku a co už ne.
Umět komunikovat svoje potřeby.
A pokud mě druzí neslyší, umět se postavit sama za sebe.

Protože když opravdu znám svoji hodnotu, nastavování hranic se nestává bojem.

Stává se přirozeností.

A právě proto jsme vytvořili mentoring s názvem Jak se postavit sama za sebe, kde Ti ukážeme, jak správně nastavit hranice sama sobě i ostatním.

Pro více informací mrkni sem: https://www.dovychovat.cz/kurzy/jak-se-postavit-sama-za-sebe/

Peti Plimlová