Puberťák – kamarád nebo tyran?

Dobrý den, pane Studničko, potřebuji pomoc. Nezvládám svého syna, mohl byste mi prosím poradit?“ Obdobnou větu slýchávám velmi často. Jedni rodiče nezvládají svého syna, jiní nezvládají svou dceru. Puberta je pro mnohé rodiče obrovská zátěžová zkouška, kterou ne každá rodina dokáže v pohodě zvládnout. Zajímá vás, co dělat, aby život s puberťákem nebyl noční můrou?

Za chování dítěte jsou 100% zodpovědní rodiče

V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že si za chování dítěte můžeme sami. Dítě se VŽDY chová podle toho, jak se k němu chovají rodiče. Uvedu pár názorných příkladů, které mohou být důležité pro uvědomění toho, proč to ne vždy úplně funguje.

Pokud jsou rodiče první roky života dítěte pouze laskaví, ale nejsou důslední, puberťák si je po 12 roce života „namaže na chleba“ a nehnou s ním ani o píď. Jinak řečeno, dítě, které prvních 12 let svého života nedostává hranice a nepociťuje důsledky svého chování, může být ve své pubertě nezvladatelný diktátor.

Pak mohou být rodiče, kteří jsou velmi důslední, ale nelaskaví. Nařizují, okřikují, trestají, ale neprokazují laskavý zájem, porozumění ani citlivý dialog. Ti mohou mít zakřiknutého neurotického puberťáka závislého na počítacích, youtuberech, seriálech nebo mobilních on-line hrách. Ale také mohou mít rebela, který jim to všechno vrátí zpátky.

Variant chování rodičů je nepřeberné množství a zrovna tak variant chování puberťáků. Každopádně zde platí jasné pravidlo, CO DÁŠ, TO DOSTANEŠ. Anebo JAK SE DO LESA VOLÁ, TAK SE Z LESA OZÝVÁ. Anebo ještě přesněji, TAK DLOUHO SE CHODÍ SE DŽBÁNEM PRO VODU, AŽ SE UCHO UTRHNE…

Kolik povelů od Vás slyšel Váš puberťák?

Dítě průměrně smýšlejících rodičů může slyšet denně okolo 10ti až 20ti povelů typu: „Odnes to, polož to, ukliď to, běž si vyčistit zuby, běž se učit, vypni to už, neštvi mě…“ Průměrně vychovávané dítě tak od svého druhého roky do své puberty slyší mezi 40tisíci až 80tisíci povely. Děti v rodinách, které navštěvuji, slyší za své dětství přes 100tisíc povelů. A pokud čtyřicet tisíckrát někoho naštveme, nemůžeme se divit, že s námi pak přestává komunikovat, je uražený a nevnímá, co mu říkáme, dělá nám naschvály nebo záměrně nespolupracuje. 

Co si navaříme, to si také musíme sníst…

Když jsem studoval psychologii, na jedné přednášce nám říkali zajímavé přirovnání k výchově dětí. „Výchova dítěte je jako vaření. Prvních šest let výchovy je příprava surovin. Nejprve si totiž připravíte suroviny a jste plně odpovědni za to, z čeho chcete vařit. Jestli použijete plesnivé potraviny se slevou v Tescu anebo budete vařit z kvalitních surovin od místního farmáře – to vše je vaše volba. Je na nás, jestli budeme po malém dítěti křičet, budeme jej dávat do postýlek a kočárků proti jeho vůli, strčíme jej ve dvou letech do jeslí nebo do školky za vytrvalého pláče, což má všechno obrovský vliv na osobnost dítěte. Je to každopádně naše volba… Dalších šest let je proces vaření, kdy moc nevidíme, co se to v tom hrnci všechno děje. Je to období, kdy můžeme přidávat koření, doplňovat ingredience, ale základ pokrmu už nezměníme. No a puberta je nakládání jídla na talíř a následná konzumace. Někdo se může poplácat po ramenou, protože je jídlo skvělé. Dodržel optimální recept a v pubertě má skvělého komunikativního parťáka, se kterým je akorát větší legrace. No a většina bohužel zjistí, že se to nedá jíst. Jenže tady už koření, pepř ani sůl už moc nepomůže.“  

Ve škole jsem dostal obrovskou inspiraci v tom, že první roky života jsou naprosto zásadní proto, jak bude probíhat puberta, což je období, které může rozhodnout o budoucnosti dítěte. V pubertě se láme chleba, jestli dítě vydrží u toho, co dělalo předtím. V pubertě se láme chleba, jestli bude dítě i nadále sportovat, jestli se bude dále věnovat hudbě, jestli bude studovat anebo jestli promarní své životní příležitosti u počítače nebo u mobilního telefonu.

A teď konečně, co s tím, pokud se nám to nějak nepovedlo…

Každý rodič si musí uvědomit, že zhruba od 12 roku ztrácí moc nad tím, co a jak bude jeho dítě dělat. Čím více bude rodič tlačit, tím větší protitlak proti rodiči dítě vyvine, anebo se tím více uzavře do sebe. Ať bude reakce dítěte jakákoli, vztah mezi rodičem a dítětem bude čím dál horší. Proto prvotní úkol, který má každý rodič, jehož dítě se dostalo do puberty a začalo nespolupracovat, je obnovit ztracenou důvěru.

Prostě se o svého puberťáka zajímejte

A to už v tomto věku není nic jednoduchého. Dítě totiž zažilo desetitisíce drobných okřiknutí, napomenutí a připomenutí a není jednoduché obnovit to, co jsme jako rodiče zabíjeli jedno desetiletí. Takže základ obnovení důvěry spočívá v tom, začít se o své dítě zajímat. Skutečně. Opravdově. Do hloubky. Zajímají ho počítačové hry? Tak se o ně začněte zajímat a hrejte je také. Má ráda youtubery? Tak je začněte sledovat a zajímejte se, co se na tom vašim dětem líbí. Miluje módní trendy. Sleduje je s ní! Hraje na mobilu on-line hru? Nainstalujte si ji také a nechte se učit! Garantuji vám, že prvních pár týdnů vám děti nebudou věřit, ale když to vydržíte, výsledek se VŽDY dostaví v podobě toho, že vaše dítě začne opět spolupracovat.

Komentáře