Smutek je fenomén

Ve své praxi se s ním bohužel setkávám často. Lidé prožívají smutek při ztrátě někoho blízkého, při nenaplněných očekáváních, při pocitu osamění, při odmítnutí apod. Příčin, proč smutek přichází, je celá řada, přesto se nabízí jeden společný jmenovatel. Buddha tohoto jmenovatele popsal v krásném citátu: „Kde není lpění, nepřichází žádné ztráty“. Jinak řečeno, pokud nemáme nic, na čem bychom lpěli, nepotkáváme situace, které by nás rozesmutnily. A ještě trochu jinak, čím více mámě věcí, na kterých lpíme, anebo čím silnější je lpění na konkrétní věci, tím větší smutek může přijít při případné ztrátě.

Příkladů je spousta

Měl jsem klientku, která měla velmi silnou potřebu trávit čas se svým partnerem. Pokud byli spolu, vše bylo v pořádku, ale v případě, že trávil partner čas jinými aktivitami, má klientka prožívala silné stavy smutku, přecházejícího poté do výčitek a agrese. Její tlak na partnera byl tak silný, že to nevydržel a opustil jí. Tento stav v ní vyvolal ještě větší smutek a celkovou rezignaci z toho, že už se nikdy nezamiluje, nikoho si nenajde.

Jiný příběh se týkal ženy, která žila sama se dvěma dětmi. Opustila partnera, protože už jeho tlak na dokonalost nemohla unést. Jenže toužila po novém vztahu a její nenaplněné myšlenky ji vedly ke stavům silného smutku. Chodila jako tělo bez duše, neměla radost ze života, děti byly nešťastné a než se nadála, už ji paní psychiatrička předepsala užívání antidepresiv, které ji měly „léčit“.

Třetí případ, který zde zmíním, se týkal bývalého vrcholového sportovce, který skončil se svým sportem. Byl zvyklý na obdiv, zájem i příjem peněz. Najednou kariéra skončila a řada věcí, na které si jeho mysl zvykla, přestala existovat. Tento pán začal řešit své stavy frustrace a smutku alkoholem, po čase přišly antidepresiva. Obdobných případů bych jen ze své praxe mohl popsat desítky, ale ve své podstatě funguje princip velmi podobně.

Lpění je problém

Vždy, když se naše mysl nezdravě připoutá k nějaké osobě, věci, činnosti nebo myšlence, hrozí riziko toho, že nás jednou naplní smutek, lítost, rezignace. Naše mysl tím volá o pomoc a prahne po tom, aby nás ostatní podpořili, vzali pod ochranná křídla. Vždyť jsme sociální tvorové, kteří mají stát při sobě. Tímto způsobem tak bohužel dáváme zodpovědnost za své emoce do rukou ostatních lidí, můžeme se stát více závislými a tím pádem i náchylnými k obdobným reakcím.

Já se snažím svým klientům ukazovat jinou cestu. Vzít si zodpovědnost za své emoce do svých vlastních rukou. Naučit se pracovat se svou myslí, být svobodnějším zralejším člověkem, který se dokáže dostat z osidel emocí, které nám dokážou ublížit. Když jsem byl na skvělé přednášce paní doktorky Máslové, byl jsem sám překvapen z toho, jak obrovsky smutek vyčerpává tělesné zdroje energie a jak dalece může znemožnit třeba samotné otěhotnění.

Co s tím?

Každopádně co tedy s tím? Pokud se někdy cítíte bez energie, zažíváte pocity smutku, vyčerpanosti, nechuti k jakékoli aktivitě, vezměte si tužku a papír a začněte si psát. Mám-li se totiž dostat z těchto emocí, nesmím se jim vyhýbat, ale musím se je snažit pochopit, najít jejich příčinu a na tu se zaměřit. Čili není to o tom, abychom se utápěli v lítosti, ale aktivně s ní začali pracovat.

Vypište si témata, která vás bolí a berou vám energii, vypište si lidi, kteří vám ubližují, vypište si pocity, které prožíváte v daných situacích. Buďte zkoumající sebe sama. Buďte hledající v sobě samých. Jak řekl jeden příjemný kněz na svatbě mého kamaráda, buďte jako surikaty, které pozorně vyhlížejí, co se děje. A já musím být schopen vyhlížet, co vše se odehrává v mé vlastní mysli. Bez soudu, bez hodnocení, bez apatie.

Klíčové je najít příčinu

Můžu dojít k závěru, že jsem smutný, protože se cítím sám. Protože neumím říct, co se mi nelíbí. Protože mě druzí zneužívají. Protože mě nikdo nemá rád. Protože jsem neschopný. Protože mi rodiče zasahují do života. Protože mě odmítla milovaná osoba… Důvodů si mohu najít celou řadu. A jakmile najdu své důvody, ptám se dále a kladu si další otázky PROČ a vše si podrobně zapisuji. Takže pokud uznám, že jsem smutný z toho, že mě opustila žena, pokračuji dále. Proč jsem smutný z toho, že mě opustila? Protože jsem sám. Ano, jsem sám, ale proč jsem smutný z toho, že jsem sám? Protože nevím, co s tím, a mám strach, že si nikoho nenajdu. Ano mám strach, ale proč jsem z toho smutný? Protože cítím nejistotu, nevím, co mám dělat…

Celý proces kladení otázek sám sobě spočívá v tom, že se ptám, proč jsem z dané věci smutný. Něco si odpovím, a znovu se zeptám, proč jsem z toho smutný. Hledám další a další odpovědi a myslím na to, že nesmím odpovědět to, co už jsem si jednou řekl. Nesmím se zacyklit, ale objevovat další a další zákoutí své mysli.

A najednou mohu zjistit, že podstata mého smutku nespočívá v tom, že mě opustila žena, ale v tom, že mám strach a neumím se seznámit. Mám strach z odmítnutí a pocitu selhání. No hurá! Konečně máme témata, se kterými můžeme pracovat, protože čelit strachu se dá naučit v relativně krátké době.  Nemám totiž ve svých rukou, jestli se ke mně vrátí žena, ale mám ve svých rukou, jestli se tím budu trápit. A toto pochopit je nesmírně důležité.

Trénink vděčnosti

Dalším cvičením, které na práci se smutkem můžeme dělat, je trénink vděčnosti. Naše mysl totiž smutní nad tím, že zažívá ztrátu, ovšem nevnímá desítky či stovky věcí, za které můžeme být vděční. I tomuto se můžeme naučit a vytrénovat se. Přestavte si umírající sirotky v Súdánu a porovnejte je se sebou. Co máte vy a oni už nikdy mít nebudou? Projděte si tímto cvičením, a i když zažíváte těžké životní obdobní, vždy se najdou věci, za které můžeme být vděční. I kdyby to byla jen jistota toho, že máme co pít a jíst a kde složit hlavu.

Naše mysl je úžasný nástroj, se kterým dá pracovat, když víme jak. A pokud prožíváme stav smutku, což je přirozená emoce, máme jedinečnou možnost se v životě posunout dále. Ne tím, že budu před emocemi utíkat, ale tím, že se s nimi naučím pracovat. Takže tužku do ruky a hurá na to 😊

Pokud by vás zajímalo, jak pracovat se stresy, tak se podívejte na náš webinář – Jak se zbavit stresů a bolesti těla (aneb 6 kroků k životní radosti)

Milan Studnička
Pracuji jako lektor, psycholog. Ve své praxi se věnuji zejména zdravým, životem unaveným lidem, které učím zpátky získat radost ze života a energii, kterou bychom měli všichni mít. Realizoval jsem vzdělávací projekty v organizacích, mezi které patří Vodafone, KPMG, ČSOB, T-Mobile, Geis CZ, ČEZ a desítky dalších. Rovněž spolupracuji s Českým olympijským výborem na školení trenérů, pořádám kurzy o výchově dětí i kurzy o tom, jak dosáhnout životní radosti.
Komentáře