„Já to zvládnu, nedělejte si s tím starosti a klidně jděte domů!“

Naprosto pravidelně slibuju pro druhé i nemožné a pak se dostávám do obrovského smyku. Přijdu pozdě domů, jsem podrážděná a štve mě jediné, že zase neumím říct NE.

Povídala mi to mladá maminka dvou dětí na našem koučinku.
„Já se ale bojím říct ne! Bojím se, že se na mě naštvou…“

Slyším to často. A sama jsem to dlouho prožívala. Toužila jsem být přijímaná jako ta milá, ochotná, úžasná. Stále ve mně žila malá holčička, která potřebovala uznání, pochvalu nebo aspoň hezký úsměv.

A tak jsem, stejně jako mnoho žen, které za mnou přicházejí vyčerpané, dělala všechno pro druhé. Jenže ta pochvala, po které jsem toužila, byla jen krátkodobou berličkou.
Časem se stala nebezpečnou. Často jsem slibu nedostála, byla jsem přetížená a ještě si vyčítala, že jsem selhala.

Kdo prošel obdobím „odčiňování“ a přehnaného slibování, ví, jak vyčerpávající to je. Když na všechno odpovídáme „ano“, dostáváme se pod tlak a když to nezvládneme, nedostaneme ani uznání, které jsme hledaly. Jen pocit viny a méněcennosti.

Nejvíc to pak odnášejí naši nejbližší děti, partner. Tam, kde máme důvěru, si dovolíme ulevit rozladěním.

A přitom by mnohdy stačilo jen říct:
 „Ne, opravdu to teď nezvládnu.“
Tak jednoduché. A přitom tak těžké.

Ten klid, po kterém tolik toužíme, nevzniká z toho, že se rozdám, ale z vnitřního souhlasu se sebou.
Ze zkušenosti vím, že schopnost říct „ne“ přímo souvisí s tím, jak vnímáme vlastní hodnotu.

VNÍMÁM SEBE, TEDY JSEM.

A proč to nejde tak snadno?

Mnoho z nás bylo vedených k poslušnosti. „Buď hodná, neodmlouvej, neprovokuj.“ Věřily jsme, že když se ozveme, vytvoříme si konflikty. Až později jsem pochopila, že je to naopak ,že když řeknu NE, není to omezující, ale osvobozující.

Pamatuju si větu, která mi utkvěla v hlavě:
 „Když řekneš druhým NE, říkáš ANO sobě.“

Dlouho jsem cítila vinu, když jsem odmítla. Viděla jsem před sebou pocity druhých, ne svoje vlastní. Proto jsem se snažila zavděčit, abych se vyhnula vině.

Dnes už vím, že říct druhým „ne“ znamená říct sobě:
 „Vážím si sebe. Nepotřebuju se vyčerpávat, abych byla přijatá. Jsem dost dobrá i bez toho, že se musím rozdávat.“

A víte, co je na tom nejkrásnější?

Hranice nejsou zdi, ale dveře s klikou, kterou držíte vy.
A právě to vědomí, že jsem strůjcem svého klidu i štěstí, je ten největší dar.

S láskou
Oli