Mít cíl anebo nemít… toť otázka.

Pomáhají životní cíle anebo spíše ubližují?

Můj taťka mi kdysi řekl, že by člověk měl mít životní cíle proto, aby je jednou nemusel mít. A taky mi říkal, že pokud má člověk cíle, stane se z něj pouze otrok vlastních cílů, které jej mohou vést k trvalé duševní nepohodě. Tak jak to tedy je? Pomáhají životní cíle anebo spíše ubližují?

Když mi bylo 18 let, na jednom kurzu jsem si stanovil cíl, že se chci dostat na Olympiádu. A já se tam dostal v roce 2002 ve svých 24 letech. Ve stejném roce jsem se rozhodl založit firmu. A já ji založil. Když mi bylo 28 let, mým cílem bylo dostat se na psychologii a vystudovat ji… Dnes jsem psycholog a mimo všeho ostatního se věnuji psychoterapii – už několik let. Cílů jsem si v životě splnil celou řadu, o čemž se můžete dočíst v mém životním příběhu. Takže na jednu stranu se dá říct, že jsou cíle moc fajn, protože si člověk plní věci, pro které se rozhodl.

Od cíle k cíli, je to cesta?

Teď si představte přestupní stanici z metra A na B v Praze na Můstku. Vylezeme z metra B a máme za cíl dojít k metru A. Cíl je stanoven a my jsme vykročili. Jdeme potemělým tubusem zahleděni do svých myšlenek, nikde to zrovna moc nevoní, lidé kolem nás jsou entity, které občas překážejí a kterých si ani moc nevšímáme. Dojdeme do svého cíle, cesta k cíli nás nebavila a sotva dojdeme do konce, už se díváme, jaký další cíl je před námi. Připomíná vám to něco? Nevidíte v tom někdy sami sebe? V práci? Ve škole? Ve sportu?

A teď jiný obraz

Představte si, že jste v krásné Beskydské přírodě a čeká vás procházka na Lysou horu. Jdete hezkou krajinou, tu se zastavíte a kocháte se vůní květin, tu si popovídáte s kolemjdoucími, chvíli namočíte nohy do zdejšího potůčku a občerstvíte se v místní hospůdce. Během cesty si povídáte, zastavujte se, užíváte si krásný výlet, překonáváte občasné přírodní překážky, u čehož se náramně bavíte.

Vidíte ten rozdíl? V obou případech se jedná o cíl. Zatímco v prvním případě nevnímáme druhé a jdeme si za svým bez jakékoli radosti, ve druhém případě se radujeme po celou dobu. A ve své podstatě je nám v konečném důsledku jedno, jestli do cíle vůbec dojdeme, protože samotná cesta je naprosto úžasná.